Rodina dr. Ghóše v Londýně roku 1879. Aurobindo sedí vedle matky. Hlavním cílem londýnské návštěvy bylo svěřit tři starší chlapce do péče pastora Drewetta.
Šrí Aurobindo Ghóš pochází z bengálské rodiny. Jeho otec Krišna Dhun Ghóš byl lékařem a studijní pobyt v Anglii (1869–1871) ho změnil v přesvědčeného anglofila, darwinistu a ateistu. Záhy po návratu domů odešel na sever Bengálska do Rangpuru, kde odpovídal za zdraví 2 milionů obyvatel oblasti. Projevil mimořádné schopnosti a britští představitelé ho v roce 1876 jmenovali členem městské rady a o rok později jako prvního Bengálce jejím místopředsedou.
Dr. Ghóš byl tak zaníceným obdivovatelem britské kultury, že ve své domácnosti zakázal používat bengálštinu. Aurobindo a jeho starší bratři Benoj a Manmohan tak od malička mluvili, mysleli, a dokonce i snili v angličtině. Aby otec ještě více vybrousil jejich jazykové schopnosti, poslal je v roce 1877 do internátní školy pro děti britských úředníků v Dárdžilingu . Dr. Ghóš věřil, že jeho děti jsou předurčeny k velkým věcem, a cílevědomě je vedl k nejvyšší metě, o kterou se tehdy Indové mohli ucházet, k Indické civilní službě (ICS).
Chod Britské Indie zabezpečovalo zhruba tisíc úředníků ICS; oblastní funkcionář ICS byl nezpochybnitelným autokratickým vládcem svého regionu. Obrovské platy (ICS byla nejlépe placenou státní službou na světě) držely na uzdě korupci, která byla za časů Východoindické společnosti, předchůdkyně ICS, přímo legendární. Mimořádně náročné vstupní zkoušky zaručovaly jistou míru inteligence úředníků. Druhým, neveřejným důvodem náročnosti zkoušek byla snaha udržet ICS obsazenou co největším počtem Angličanů. Teoreticky se o místo v ICS mohl ucházet každý, ale šanci projít zkouškou měl jen tehdy, pokud perfektně ovládal učivo britských škol. Dr. Ghóš si byl tohoto problému vědom a znal i jeho řešení: synové musí získat vzdělání ve Velké Británii. S pomocí britských přátel jim zařídil pobyt v Anglii a v roce 1879 je svěřil do péče protestanského pastora Williama Drewetta v Manchesteru. Přál si, aby jeho synové dostali čistě evropskou výchovu, a žádal pastora, aby jim nedovolil stýkat se s jinými Indy ani dostat se pod indický vliv. Pastor toto jeho přání splnil do posledního puntíku a chlapci vyrůstali v naprosté nevědomosti o Indii, jejích obyvatelích, kultuře i náboženství.
|
Rodina dr. Ghóše v Londýně roku 1879. Aurobindo sedí vedle matky. Hlavním cílem londýnské návštěvy bylo svěřit tři starší chlapce do péče pastora Drewetta. |
Změnil-li první studijní pobyt v Anglii dr. Ghóše v poangličtěného Bengálce, pak jeho synové už byli na nejlepší cestě, aby z nich vyrostli Angličané. Už při příjezdu do Velké Británie mluvili slušnou angličtinou, což se ale v Manchesteru považovalo za samozřejmost. Museli však zvládnout také latinu. Drewett je doma dva roky učil jejím základům a poté zapsal dva starší bratry, Benoje a Manmohana, do blízké Manchester Grammar School. Manmohan brzy ukázal svůj talent a zařadil se mezi nejlepší ve třídě, ale Benoj vydržel ve škole jen dva roky. Tehdy osmiletý Aurobindo studoval doma pod vedením pastora a jeho manželky. Pastor ho učil latinu a historii, jeho žena francouzštinu, zeměpis a aritmetiku. Angličtinu ho nebylo nutné učit – zdokonaloval se v ní stejně jako rodilí Angličané každodenní konverzací a čtením. Mimořádně ho přitahovala anglická poezie – jeho oblíbený básník Shelley a zvláště jeho epická skladba Vzpoura islámu. Báseň vypráví příběh milenců Laóna a Cynthie, kteří vedou boj za osvobození své vlasti. Děj je zasazen do prostředí mytického Východu, ale modelován je podle francouzské revoluce. Aurobindo četl tuto báseň znovu a znovu. Měl jen jedenáct let, když se rozhodl zasvětit svůj život podobnému boji. Podle vzpomínek z pozdějšího období už tehdy nabyl silného dojmu, že nadchází doba velkých změn a že je mu souzeno se na nich podílet. Netrvalo dlouho a nejasný pocit vykrystalizoval do ideje osvobodit svoji vzdálenou vlast zpod cizí nadvlády.
V roce 1884 emigroval pastor Drewett do Austrálie a ponechal chlapce v péči své matky. Ti se spolu s ní přestěhovali z Manchesteru do Londýna. Na podzim 1884 byli Manmohan a Aurobindo přijati do zdejší školy sv. Pavla. Absolventi této školy patřili tradičně k nejúspěšnějším uchazečům o stipendia univerzit v Oxfordu a Cambridgi. Aby si škola sv. Pavla udržela svoji dobrou pozici, nabízela mladým talentům stipendia. Dvanáctiletý Aurobindo získal v září 1884 jedno z nich. Ředitel školy Frederick Walker rozpoznal Aurobindovo nadání, několik měsíců ho doučoval základy řečtiny a potom mu umožnil přeskočit dva ročníky. Aurobindo se tak ocitl v jedné třídě se starším Manmohanem, kterého svými výsledky brzy předstihl. Ve třinácti letech už četl Vergilia a Cicera v latině, Euripida a Xenofóna v řečtině. Kromě toho studoval Nový Zákon v řečtině, anglikánskou věrouku a církevní dějiny, francouzštinu a Shakespearova díla. Netradičně na žáka humanitního zaměření studoval také matematiku.
|
Navenek nic nenasvědčovalo tomu, že z Aurobinda jednou vyroste radikální revoluční vůdce. Byl to plachý samotář, útlé postavy, fyzicky slabý a neobratný, o dva roky mladší než zbytek třídy a navíc (podle svých vlastních slov) i velký zbabělec a lhář. Když bude o dvacet let později stát před soudem za „vzpouru proti králi“ (tehdejší ekvivalent velezrady), jeho bývalí spolužáci tomu nebudou chtít věřit. Jeden z nich si dokonce dá tu práci a písemně uvědomí vládu, že pokud se některý z bratrů Ghóšových zapletl do něčeho revolučního, může to být jen starší Manmohan.
Rovněž nic nenasvědčovalo tomu, že v Aurobindově životě později převáží duchovnost. V této chvíli neprojevoval žádné náboženské sklony, spíše naopak. Když je otec před lety svěřil do péče pastora Drewetta, požádal ho, aby – pokud jde o náboženství – nechal chlapce, ať se rozhodnou sami. Pastor dodržel slib a svoje přesvědčení chlapcům nevnucoval, třebaže v jeho domácnosti jistě spontánně vstřebali mnoho z atmosféry tehdejšího protestantismu. Bible byla po ruce a Aurobindo ji podle svých vlastních slov po jistou dobu intenzivně četl. Když však o těchto věcech začal samostatně přemýšlet, určité prvky protestanské doktríny ho začaly vysloveně odpuzovat – například nauka o věčném zatracení – a celkově mu křesťanství v anglikánské verzi připadalo nevýslovně nudné, suchopárné a mrtvé. Jeho negativní postoj k němu se ještě prohloubil, když se v dějinách dočetl o „ohyzdné jizvě perzekuce, která znetvořila středověké křesťanství“ a „úzkoprsosti a netoleranci jeho novodobějších proudů“. Aurobindo se po jistý čas považoval za ateistu, později za agnostika. Po odchodu pastora Drewetta do Austrálie byli bratři Ghóšovi vystaveni rostoucímu evangelizačnímu tlaku ze strany pastorovy matky, která se z vlastní iniciativy rozhodla „zachránit duše mladých pohanů“. Napětí rostlo, až jednoho dne po povinném čtení z Bible utrousil Manmohan mimořádně uštěpačnou (a nespravedlivou) poznámku o Mojžíšovi. Rozzuřená paní Drewettová prohlásila, že s ateisty pod jednou střechou žít nebude, a práskla za sebou dveřmi. Aurobindo vzpomíná: „Všem se nám ulevilo, byl jsem za to staršímu bratrovi nesmírně vděčný.“ Zůstali v domě sami až do roku 1887, kdy byli nuceni najít si něco levnějšího.
V té chvíli už bylo jasné, že jedině Aurobindo má šanci naplnit otcův sen o ICS. Manmohan ho hodil přes palubu a chystal se prorazit v Oxfordu jako spisovatel, Benoj nemohl na ICS vůbec pomýšlet. Aurobindovy šance byly výborné, trápil ho však nedostatek peněz. Úspěšní kandidáti museli strávit dva roky na anglické univerzitě a to si Aurobindo mohl dovolit pouze v případě, že by vyhrál dvojitý jackpot – vstup do ICS a k tomu univerzitní stipendium. V prosinci 1889 úspěšně získal stipendium na King’s College v Cambridgi – na prvním místě mezi všemi uchazeči. Zkoušející, známý akademik Oscar Browning, považoval Aurobindův výkon za nejlepší, jaký kdy viděl. O půl roku později, v červnu 1890, prošel Aurobindo i zkouškou do ICS a v říjnu se přestěhoval z Londýna do Cambridge.
|
Získané stipendium ho zavazovalo k plnému dennímu studiu klasického humanitního zaměření (řečtina, latina, literatura…) a k účasti na bakalářské zkoušce, známé v Cambridgi pod názvem Tripos. K tomu se přidal intenzivní studijní program ICS, zaměřený na Indii a pokrývající právo (obecné právo, zákon o dokazování, hinduistický zákoník, muslimský zákoník, občanský a trestní zákon Britské Indie), dva indické jazyky (sanskrt a bengálštinu), indickou geografii a historii (podávanou pochopitelně z britského pohledu) a politickou ekonomii (přednášel ji J. N. Keynes, otec světoznámého Johna Maynarda Keynese; obsah tvořila díla Adama Smithe, Johna Stuarta Milla a Davida Ricarda). Každý z těchto programů by stačil na plné denní studium, podmínky stipendia však Aurobinda nutily absolvovat vše současně. Předpisy ICS ho zase nutily zvládnout studium za dva roky místo obvyklých tří. Přesto Aurobindo prožil v Cambridgi šťastné dva roky a akademické požadavky obou programů splnil. Členem ICS se však nestal, protože záměrně nesložil závěrečnou zkoušku z jízdy na koni. Podle Aurobindových slov byla důvodem jeho nechuť k úřednické kariéře, kterou ICS představovala, a záměrná neúčast na zkoušce z jezdectví mu umožnila vyklouznout z ICS bez otevřeného konfliktu s otcem a rodinou. Přátelé Aurobindova otce se pokusili rozhodnutí o vyloučení zvrátit, ale k velké Aurobindově úlevě neuspěli. Podařilo se jim ale zařídit setkání s barodským mahárádžou, který byl právě v Londýně, a tak se Aurobindo vrátil do Indie v jeho službách.
Mahárádža si všimnul jeho talentu a netrvalo dlouho a Aurobindo mu začal psát projevy, stylizovat korespondenci (zvláště diplomatickou) a doprovázel ho jako osobní tajemník na několika cestách po Indii. Po jistém váhání souhlasil mahárádža také s tím, aby Aurobindo přednášel na částečný a později na plný úvazek na barodské fakultě. Jeho přednášky byly nesmírně populární, dokonce na ně jezdili vlakem studenti ostatních fakult z jiných měst. Koncem roku 1904 se Aurobindo stal úřadujícím děkanem fakulty a sporadicky zaskakoval i za nepřítomného barodského ministra školství. Ve volném čase se dále vzdělával, zdokonaloval si svoje znalosti sanskrtu a učil se nové jazyky. V tu dobu už jich ovládal přinejmenším dvanáct: angličtinu, francouzštinu a bengálštinu (čtení, psaní a konverzaci); dále latinu, řečtinu a sanskrt (čtení a psaní); gudžarátštinu, maráthštinu a hindštinu (čtení a konverzaci) a italštinu, němčinu a španělštinu (čtení).
Ke konci svých univerzitních studií v Cambridgi, když se blížila chvíle návratu do Indie, se Aurobindo začal více zaobírat svou vzdálenou domovinou. V jednom z univerzitních kurzů ICS se dočetl o „šesti indických filosofiích“. Zaujala ho védánta – především její koncept átmanu, našeho vyššího Já, jednotného s transcendentním duchem, brahman. Ve snaze dozvědět se více se obrátil k textům, na kterých je védánta založena – k upanišadám. Jejich archaický jazyk byl však pro jeho čerstvý univerzitní sanskrt příliš velkým soustem, a tak se uchýlil k anglickým překladům F. Maxe Müllera. V jeho podání Íšá upanišady narazil na klasický popis vyššího Já (sanskr. átman, angl. Self):
Hýbe se, a zároveň stojí; je daleko, a přitom blízko. Je ve všem, a současně mimo vše. Kdo vidí všechny bytosti uvnitř tohoto Já a totéž Já uvnitř každé bytosti, nikdy se od něho [vyššího Já] neodloučí. Když se zraku moudrého toto Já promění ve všechny věci, co by mu ještě mohlo ublížit – co může způsobit bolest tomu, kdo nahlédl a pochopil tuto jednotu?
V předmluvě k překladu vysvětluje Müller koncept átmanu takto: „Nad egem, aham, se všemi jeho dočasnými vymezeními – pohlaví, jazyk, země, vyznání apod. – staroindičtí mudrci odedávna vyciťovali přítomnost jiného Já, átmanu, nedotčeného těmito podružnými okolnostmi.“ Toto Vyšší Já je „bezprostřední jevovou modifikací Nejvyššího Já“, a je tedy odvozeno přímo z Božství, z Absolutna. Jako obdivovatel Platóna (a navzdory svému agnosticismu) nemohl Aurobindo nebýt touto ideou přitahován. Co ho však zaujalo ještě více, bylo naléhání védánty, že Absolutno nelze získat aktem poznání, ale pouze aktem bytí. Jak před třemi tisíci lety mudrc Uddalaka vysvětlil svému synovi:
Neuchopitelná esence a podstata [všeho] – v ní vše existující nachází své Já. Existuje. Je pravá. A ty, Švétakéto, i ty jsi TO.
Není jistě překvapivé, že podobné pasáže na studenta, který před pár měsíci napsal (ve filosofickém dialogu modelovaném podle Platóna), že cílem jedince je „dosáhnout žitím dokonalé krásy duševního míru, který přesahuje všechno chápání“, hluboce zapůsobily. První setkání s upanišadami však pro Aurobinda znamenalo více než jen podnět k zamyšlení. Jak po letech uvedl, prožil tehdy mentální (nikoli duchovní) realizaci vyššího Já – konkrétní a bezprostřední uvědomění si reality reprezentované touto ideou. Jak si v duchu pohrával s ideou vyššího Já, najednou mu blesklo hlavou, že by to mohl být klíč ke smyslu lidského života a existence světa, a neobratně, avšak s velkou intenzitou se pokoušel představit si, co by asi tak toto vyšší Já a átman mohly být. Když se všemi silami zaměřil na jejich abstraktní ideu, podařilo se mu na okamžik je prožít jako konkrétní a živou realitu vědomí.
V Indii se ke studiu upanišad vrátil – teď už v originále. Seznámil se i s prací hlavních komentátorů: Šankary, Gaudapády a z Evropanů Paula Deussena a dalších. Evropští vědci ho ale nepřesvědčili, a dokonce se mu zdálo, že také Šankara často ignoruje přímočarý smysl určitých pasáží. Aurobinda nezajímalo, jak si upanišady vysvětluje pozdější filosofující hinduismus; chtěl zjistit, co upanišady znamenají samy o sobě, nikoli co o nich tvrdí pozdější komentátoři. A plánoval si, že jakmile to odhalí, zpřístupní to evropskému obecenstvu v „překladech několika jednodušších a exoteričtějších upanišad“. Ačkoli k textům přistupoval svědomitě a s respektem a byl nadaný mimořádnými schopnostmi a znalostmi, přece jen byl přesvědčený, že pravý smysl upanišad pochopí jen ten, kdo podstoupí náročný a komplikovaný výcvik v józe, na což se zatím necítil být připraven. Příliš silně na něho doléhaly vnější povinnosti – vůči rodině, ale především vůči Indii.
I přes Aurobindovu zdrženlivost se dostavilo více spontánních vnitřních prožitků, které – jak dodatečně zjistil – spadaly do oblasti jógy. Pár už jich měl za sebou i předtím: když v roce 1893 poprvé vkročil na indickou půdu, zalil jeho mysl oceán duševního míru, který ho provázel po celé měsíce. Když se o něco později v Barodě na ulici dostal do nebezpečné situace, z hlubin jeho vědomí se náhle vynořila neznámá Bytost a nebezpečí odvrátila. V roce 1903 doprovázel barodského mahárádžu na návštěvě Kašmíru. Městu Šrínagar dominuje obrovský kamenný monolit, nazývaný Takht-i-Sulaiman (Šalomounův trůn). Na jeho vrcholu stojí malý chrám, o kterém se traduje, že ho navštívil sám Šankara. Když Aurobindo kráčel úzkým chodníkem podél strmého srázu nedaleko chrámu, jako by se náhle propadl do jiné dimenze:
Na trůnu krále Šalamouna
drobný Šankarův chrám
čelí Nekonečnu v propasti času
opuštěný a sám
jen nahé Bezejmenné, svlečené ze světa
nezrozená Pravda navěky zakleta
a střepy nadějí na hrotech skal
řeč Bytí Mlčení – neslyšně zrodí svět
přivodí bezhlesý skon
tichý div Přírody uzavře, vymaže
vzpomínky, doteky, život i shon
Omlouváme se ctitelům poezie – jedinou prioritou nám při tomto velmi volném překladu Aurobindova sonetu Advaita[1] byla snaha zprostředkovat alespoň slabý odlesk jeho nečekaného vnitřního prožitku.
Stejně jako v předchozích případech i zde si Aurobindo dodatečně uvědomil, že šlo o mentální (nikoli pravou duchovní) realizaci – mentální prožitek „nekonečna zbaveného všech obsahů“, tedy Absolutna, brahman. K raným zážitkům se Aurobindo vrací i v pozdějších Dopisech o józe: [2]
Prvním krokem na cestě k realizaci Božství může být cokoli. Filosofický popis átmanu je jen mentální formulkou, není pravým poznáním ani zážitkem; přesto si ho Božství čas od času zvolí jako prostředek doteku. Neviditelná bariéra v lidské mysli se zvláštním způsobem nalomí, něco skrze ni proklouzne, kdesi v hloubce nastane změna, a náhle nás zaplaví něco nepostihnutelného, plné míru a vyrovnanosti. Nebo člověk stojí na kopci nad strmým srázem a jeho mysl cítí, že přírodou proniká něco všeobsáhlého a nepojmenovatelného, a najednou přijde vnitřní dotyk, zjevení, záplava – mysl se pohrouží do oceánu ducha; nastala prvá předběžná invaze Nekonečna do lidské přirozenosti. Nebo stojíš před chrámem Kálí a co vidíš? – Na první pohled jen sochu a pěknou chrámovou architekturu, ale za okamžik už je tu podivná Přítomnost a Síla; do očí ti zblízka hledí záhadná tvář – vnitřní zrak na okamžik uzřel Matku Světů. Podobné dotyky mohou přijít i prostřednictvím umění, hudby, poezie – jak pro autora, tak i pro toho, kdo je dokáže hluboce procítit a zachytit skryté významy, které si autor sám možná ani neuvědomuje. V této vesmírné hře jménem líla může být všechno oknem do skryté Reality. Nemůžeme se však věčně jen dívat přes okno, jednou si musíme sbalit svých pět švestek a vydat se na cestu tam, kde je Realita věčně přítomná, nezahalená...
Aurobindo pokračoval ve studiu upanišad. Nenechal se přitom ovlivnit Šankarovými komentáři, třebaže jeho zážitek z Kašmíru byl v souladu s advaita-védántou, jejíž je Šankara hlavním představitelem. Jeden z důvodů ilustrujme na Íšá upanišadě. Její krátký a hutný text charakterizuje v osmnácti verších hlavní principy védánty. Íšá přitahovala pozornost celých generací komentátorů, mezi jinými i Šankary. Když ji však Aurobindo analyzoval, dospěl k závěru, že mnoho jejích důležitých myšlenek zůstalo nepovšimnuto a nedoceněno. Jeden z jejích úvodních veršů například zjevně klade důraz na činnost, aktivitu: „Čiň skutky ve světě a přej si prožít svých sto let.“ Aurobindo akceptuje text tak, jak byl napsán. Ale komentátoři filosofických škol, kteří považovali svět za iluzi, máju, odsouvají bokem konkrétní význam textu – činnost ve světě je jim jen dočasnou nutností; hlavním a konečným cílem života je mukti, únik a vysvobození skrze asketické zřeknutí se světa. Když se Aurobindo před lety poprvé pohroužil do upanišad, přijal tehdy rozšířený názor, že upanišady považují svět za iluzorní. Studium ho však přesvědčilo, že to není jejich původní záměr. Současně dospívá k závěru, že pokusy o jejich definitivní intelektuální interpretaci nemohou uspět. Upanišady jsou duchovně inspirovanou poezií mimořádné rytmické krásy, která odolala tlaku tří tisíciletí myšlení; žádná konečná intelektuální interpretace prostě není možná. Můžeme je „násilím vtěsnat do nepřirozené symetrie [intelektuálního] systému, ale vždy bude možné najít jiné symetrie“. Proto je vhodnější vnímat je jako vnitřně provázanou sérii intuitivních vhledů do podstaty života a světa. Z tohoto zorného úhlu je Aurobindo analyzoval v obecném úvodu k filosofii upanišad z let 1904–1906,[3] v němž vymezuje své budoucí filosofické teritorium: jediná Realita versus mnohotvárnost světa; evoluce; dokonalost. Když rozebírá doktrínu máji, píše, že původně neoznačovala iluzi, ale „schopnost a princip jevové existence“. Pouze takto pojímaná mája může podle něho uspokojivě vysvětlit existenci hmotného světa, neboť žádný jiný pojem nedokáže obsáhnout „nekompromisní transcendentní absolutnost brahman a zároveň s ní i hmatatelnou, imperativní existenci viditelného vesmíru“.
Počátkem srpna 1905 začal Aurobindo praktikovat jógu. Upanišady ho už dříve přesvědčily o tom, že pravým cílem lidského života je sjednocení („jóga“) s absolutnem, ale do cvičení se nehrnul, protože si myslel, že by se musel vzdát aktivního života. V letech 1902 až 1905 viděl a zažil mnoho věcí, které ho utvrdily v zájmu o duchovní život. Mocně na něj zapůsobily knihy bengálského mystika Rámakršny a jeho žáka Vivékánandy. Aurobindo považoval Rámakršnu za novodobého představitele duchovní tradice, jejíž kořeny sahají až upanišadám i dále do minulosti. Současně se seznamuje s paralelní tradicí „paranormálních“ jevů a schopností. Osobně se setkal s člověkem, který dokázal opakovaně uhodnout, na co právě myslí. Když jeho mladší bratr Barin po návratu z hor onemocněl horečkou a nepomáhaly žádné léky, byl Aurobindo svědkem toho, jak ho potulný sanjásin ze dne na den vyléčil sklenicí čisté vody, když její hladinu nejprve za recitování mantry rozetnul nožem do kříže. Aurobindovi samotnému se však nikdy nic zázračného nestalo. Nejblíže k tomu měl, když v jistých chvílích vnímal obrazy a zvuky bez jejich viditelného zdroje a vysvětlení. Když se o tom zmínil svému příteli, ten sebejistě prohlásil, že to musí být doznívající předchozí vjemy. Aurobindo si vyslechl jeho teorii a potom se zeptal: „Mohou doznívající obrazy vydržet před očima dvě minuty?“ „Ne,“ zněla odpověď. „A mohou nabývat tvarů, jaké se nikde v mém okolí, ba ani nikde jinde na světě nevyskytují?“ „Ne,“ zopakoval přítel. V tomto i v dalších případech se Aurobindo přesvědčil, že „takzvaná vědecká vysvětlení selhávají, jen co je člověk stáhne z výšin intelektuální teorie a postaví tváří v tvář jevům, o nichž předstírají, že je vysvětlují“. Později našel popis zvuků i obrazů v upanišadách, což ho povzbudilo v dalším zkoumání. V srpnu 1905 tak po dlouhém váhání dospěl k závěru, že jóga a boj za osvobození Indie se nevylučují. Když viděl, jaké mimořádné energie a schopnosti jóga probouzí, řekl si: „Proč tu sílu nevyužít k osvobození Indie?“ A začal s intenzivním cvičením pránájámy, jejíž zásady mu vysvětlil jeden z přátel. Okamžitě pocítil účinky, třebaže je nemohl označit za nějak zvlášť „duchovní“: zlepšilo se mu zdraví, jeho tělo obklopila vibrující elektrická aura, znásobila se jeho energie, fyzická i mentální. Jestliže předtím mohl být rád, když napsal dvě stě řádků poezie za měsíc, nyní už stejné množství složil na jedno posezení. Zlepšila se i jeho paměť: verše, které se mu vynořovaly ve vědomí během jiné práce, prostě mentálně odsunul bokem a později bez problému zpaměti přepsal na papír. I podivné obrazy, které nebyly „z tohoto světa“, se vynořovaly častěji a intenzivněji.
Když koncem srpna 1905 píše manželce Mrinaliní, kromě jiného zmiňuje, že začal kráčet po cestě vytyčené zakladateli hinduismu a že se za méně než měsíc přesvědčil, že to, „co hinduismus hlásá, není výmysl. Jasně na sobě cítím příznaky, o nichž naše písma mluví.“ Tento dopis, napsaný ve zlomovém bodě jeho životní dráhy, je jedním z nejcennějších osobních dokladů, jaké kdy napsal. Byl důvěrný a soukromý, ale když Aurobinda v roce 1908 zatkla policie, dopis zabavila a použila jako důkazní materiál, čímž se stal „veřejným majetkem“. Nejdražší Mrinaliní, začíná:
Myslím, že v této chvíli už chápeš, že muž, s nímž je svázán Tvůj osud, je člověkem zvláštního druhu. Moje pole činnosti, smysl života i názory se zásadně rozcházejí s představami většiny obyvatel této země. Liším se od nich téměř ve všem… Možná víš, co obyčejní lidé říkají o neobvyklých ambicích, neobvyklých cílech, neobvyklých názorech. Jsou pro ně bláznovstvím a šílenstvím. Když ale takový „šílenec“ uspěje, potom ho už nenazývají bláznem, ale velkým géniem. Kolik takových však během svého života uspěje? Z tisíce lidí je možná pět šest neobyčejných a z nich uspěje tak jeden. Co se mě týká, nejenže úspěch není na dohled, ale ještě jsem ani pořádně nezačal. Máš tedy plné právo považovat mě za blázna.
Mrinaliní měla dvě možnosti: zavrhnout svého manžela jako blázna – jak by to udělali ostatní – anebo být „šílenou ženou šíleného muže“ – jako královna Gándharí v Mahábháratě, která nosila pásku přes oči, aby tak sdílela osud svého slepého manžela. Aurobindo pokračuje v metafoře o bláznech a píše:
Jsem posedlý třemi věcmi:
Za prvé pevně věřím, že moje úspěchy, inteligence, znalosti a vzdělání i materiální statky, které mi Bůh dopřál, patří ve skutečnosti Jemu. Mám právo použít pro sebe jen tolik, kolik je naprosto nezbytné pro rodinu a jiné oprávněné účely. Vše ostatní je třeba vrátit Bohu... Polovinu svého života jsem promarnil – vždyť i zvířata nacházejí uspokojení v naplnění svého žaludku a žaludku svých blízkých a v péči o blaho rodiny. Uvědomuji si, že dosud jsem žil jako zvíře a zloděj. Moje mysl je plná výčitek, jsem znechucený sám ze sebe. Nechci s tím mít už nic společného...
Co mi tedy odpovíš? Připojíš se ke mně a budeš se mnou sdílet můj ideál? Budeme žít a oblékat se jako prostí lidé, kupovat jen to, co je nutné, a zbytek nabídneme Bohu. To je můj návrh. Naplní se, když mi dáš svůj souhlas, když dokážeš podstoupit tuto oběť.
Jeho druhé bláznovství ho „posedlo teprve nedávno“: byl pevně rozhodnutý dosáhnout „přímé vize Boha“. Být nábožensky založený znamená pro většinu lidí účastnit se náboženských obřadů, ale s tím Aurobindo nechtěl mít nic společného:
Pokud Bůh existuje, musí existovat způsob, jak Jeho existenci zakusit, jak se s Ním setkat tváří v tvář. Nechť je tato cesta jakkoli těžká, jsem rozhodnutý jít po ní až do konce.
V tomto bodě prozradil Mrinaliní, že začal s duchovním cvičením a pocítil jeho účinky. Bude-li si to Mrinaliní přát, může se k němu připojit i na této cestě. Nikdo nemá právo ji k tomu nutit, ale když bude z vlastního rozhodnutí chtít, prozradí jí víc.
A nakonec tu bylo jeho třetí „bláznovství“:
Ostatní vnímají svoji vlast jako kus neživé hmoty – pár polí, lesů, luk, hor a řek – ale já ji vnímám jako Matku. Co by udělal syn, kdyby jeho matku napadl démon a začal sát její krev? Sedl bych si snad klidně doma k obědu a bavil se s manželkou a dětmi? Nebo by se spíše vrhl matce na pomoc? Vím, že mám sílu osvobodit tento národ. Není to fyzická síla – nechystám se bojovat mečem ani puškou – je to síla poznání. Tento můj pocit není nový – narodil jsem se s ním a proniká mnou až do morku kostí.
Aurobindovi se už podařilo zapojit do tohoto hnutí stovky lidí a věřil, že zanedlouho nasměruje „další tisíce na stejnou cestu“. „Netvrdím, že se to podaří za mého života“, ale chvíle svobody „určitě přijde“.
Co má tedy Mrinaliní dělat? V souladu s indickou koncepcí Aurobindo píše, že manželka je silou, šaktí, svého manžela. „Umenšíš [moji] sílu nezájmem, nebo ji znásobíš podporou a povzbuzením?“ Kdyby dokázala to druhé, i on by jí poskytl oporu a vzájemné dávání by jeho síly „nepodlomilo, ale znásobilo“.
S odstupem tolika let je dnes těžké určit, jak se s „neobyčejností“ svého manžela Mrinaliní vyrovnávala. Aurobindo ještě nebyl známou osobností a jeho soukromý život plynul téměř nepozorovaně. Zachovalo se málo dokladů a ústní podání si často odporují. Mrinaliní určitě nikdy nepochybovala o inteligenci a schopnostech svého manžela, ale jistě měla problém porozumět jeho ambicím a prioritám. Byla připravena zaujmout místo poslušné manželky, která se nechá svým mužem vést, ale očekávala, že její životní scénář bude alespoň zhruba odpovídat vžitým konvencím střední třídy z konce 19. století. A to jí byl Aurobindo schopen poskytnout stále méně.
Co se týká Aurobinda, rozhodně se považoval za „vymykajícího se průměru“. Radikální politické názory, literární a básnické sklony a v neposlední řadě i osobité chápání smyslu života u něj určitě vedly k pocitu osobní izolace, který nemohla zaplnit manželka ani nikdo jiný. Aurobindo si postupně uvědomoval, že toto duševní vakuum dokáže zaplnit jedině „přímá vize Boha“.
*
* *
Aurobindovo studium pokračovalo rozpracováním nového komentáře k Íšá upanišadě s názvem Karmajogín. Naznačil tím směr své interpretace: karmajogín je ten, kdo dosahuje cíle jógy aktivní činností ve světě. Podle Šankary, když dosáhneme poznání, naše činnost nevyhnutelně skončí. Aurobindo nenacházel v Íšá upanišadě nic, co by takový výklad opravňovalo, ba naopak, její úvodní verše zjevně hlásají opak. Problém není v činnosti samotné, ale v touze po plodech činnosti. „Činy konané s poznáním a bez touhy [po plodech] nebrání duchovnímu vysvobození a nevedou k připoutanosti,“ uzavírá Aurobindo. Íšá upanišada mu poskytla komplexní řešení problému činnosti. Nejvyšším lidským cílem je nepochybně vymanit se z nevědomosti a tužeb pomocí duchovního sebepoznání, ale proto nemusíme zavrhovat aktivní život a pozemský svět. Pro úplnost je třeba podotknout, že smysl úvodních veršů Íšá upanišady je dodnes předmětem diskusí. Celkově je Aurobindova interpretace přesvědčivá a nastoluje méně otázek a problémů než výklad Šankarův, který se je snaží vtěsnat do svět popírající koncepce advaita-védánty.
V následujících letech bude Aurobindo svoji interpretaci upanišad dále rozvíjet – stane se základním kamenem jeho pozitivní, život a svět potvrzující duchovnosti. Íšá upanišada ho přesvědčila, že dva velké sny jeho života – duchovní sebepoznání a svobodná Indie – se navzájem nevylučují. Bude tedy pokračovat v práci, „pokojně a bez tužeb a s úsilím přiblížit se životem a skutky Tomu, kdo je pánem našeho života a vládcem všech skutků“.
Dne 16. října 1905 vstoupilo v platnost rozhodnutí britské vlády o rozdělení Bengálska. V celém Bengálsku a Ásámu to byl den smutku. Obchody zůstaly zavřené, zástupy lidí procházely bosky po ulicích a zpívaly národní písně. Na návrh básníka Rabíndranátha Thákura lidé jeden druhému vázali kolem zápěstí hedvábné nitě rakhí na znamení nezrušitelného pouta mezi rozdělenými částmi. Dav shromážděný v Kalkatě slavnostně položil základní kámen Síně federace, která měla ztělesňovat stejnou myšlenku. Protesty dosáhly takových rozměrů, že guvernér východního Bengálska požádal o výjimečné pravomoce. Jednou z hlavních zbraní protestujících byl bojkot britských výrobků. Když Aurobindo viděl, že změna situace vytvořila podmínky pro otevřenou politickou aktivitu, rezignoval na svůj post v Barodě a v březnu 1906 odjel do Bengálska. Brzy si získal pověst nejradikálnějšího mezi radikály. Dostal prostor v novém kalkatském deníku Bande Mataram. Umírnění lídři už dříve disponovali svými novinami; založení Bande Mataram bylo odpovědí nové generace radikálních politiků na jejich informační monopol. Umírnění i radikálové usilovali o zlepšení údělu Indie. Podle umírněných nebyla Indie připravena na samostatnost, a aby se připravila, je nutné, aby podstoupila dlouhou sérii reforem. Radikálové viděli problém úplně opačně a za všechny odpověděl Aurobindo v listu Bande Mataram:[4]
Politická svoboda je životodárnou mízou národa; pokoušet se o sociální reformu, školskou reformu, rozvoj průmyslu a mravní obrození národa, aniž bychom v první řadě a nade vše usilovali o politickou svobodu, je vrcholem nevědomosti a marnosti...
Nezbytným předpokladem národního obrození je svobodný návyk zdravě a svobodně myslet i konat; a ten je neslučitelný se stavem vynucené poroby...
Stupňující se tlak radikálních novin vyburcoval vládu k protiakci. V červnu 1907 dostaly tři kalkatské redakce – Bande Mataram, Sandhja a Jugantár – oficiální výstrahu, že jestliže „nepřibrzdí“, půjdou před soud. Už v první polovině roku bylo několik šéfredaktorů radikálních deníků v Paňdžábu a Bombaji odsouzeno na rok i více tvrdého vězení. Jejich partnerům v Bengálsku hrozilo nyní totéž, ale žádný z deníků nezmírnil tón. Prvního července obsadila policie redakci Jugantáru a odnesla si stohy dokumentů. O tři dny později zatkla jednoho z redaktorů a soud mu vyměřil rok vězení. Na přelomu července a srpna se obdobný scénář zopakoval v redakci Bande Mataram; 16. srpna byla redakce vyrozuměna, že na Aurobinda je vydán zatykač. Po poradě s právníkem se Aurobindo dostavil na policii, kde byl oficiálně vzat do vazby a vzápětí propuštěn na kauci. Až do této chvíle se Aurobindo úspěšně vyhýbal publicitě: řečnická pódia patřila trojici Lál Ládžpat Ráj, Bál Gangádhar Tilak a Bipin Čandra Pal. Řečnické trio „Lál – Bál – Pal“, jak ho tehdy nazývali, bylo známé po celé Indii a každý z jeho členů reprezentoval radikály jedné provincie: Lál Paňdžáb, Bál Maháráštru, Pal Bengálsko. Aurobindo stál v pozadí jako spolutvůrce globální strategie. Soudní proces však na něho nasměroval pozornost. Když se 18. srpna ráno probudil, probudil se do „záře reflektorů“ jako národní hrdina. Všechny kalkatské noviny a mnohé jiné deníky po celé zemi referovaly o jeho případu. V takové atmosféře není nic neobvyklého, že o něm oslavně píší jeho stoupenci. Překvapením ale bylo pozitivní hodnocení od jeho oponentů. Například deník Madras Standard, který Aurobindo na stránkách Bande Mataram nejednou kritizoval, přinesl tuto zprávu:
Mimo Bengálsko mnozí ještě neslyšeli o Aurobindu Ghóšovi… Ale všechny anglické i angloindické noviny – pokud je nám známo – už veřejně uznaly mimořádnou literární úroveň a myšlenkovou originalitu úvodníků Bande Mataram, třebaže je obvykle připisovaly Bipinu Čandrovi Palovi, protože přesně nevěděli, kdo je mozkem a hybnou silou těchto novin. V telegramu, který přinášíme na jiném místě, mluví náš kalkatský zpravodaj o Aurobindu Ghóšovi takto: „Nemám tu čest znát pana Ghóše osobně, ale všechny zdroje se shodují na tom, že je to naprosto upřímný a čestný člověk. O jeho literárních a organizačních schopnostech není pochyb. Ať už se dopustil jakékoli nerozvážnosti, jeho osobní integrita a bezúhonnost je potvrzována ze všech stran.“ (...)
Aurobindo Ghóš je člověk nejvyšší kulturní úrovně… A co více, je mužem nezdolné odvahy a mimořádné zanícenosti, je známý svou nezištností a veřejným zápalem… V historii indických soudních procesů proti novinám jsme se ještě nesetkali s osobností, která by tak vynikala svými schopnostmi a silou charakteru.
Těsně před veřejným vystoupením 23. srpna 1907, které si vyžádali Aurobindovi studenti v předtuše jeho blízkého uvěznění. Studenti uspořádali veřejný mítink na jeho podporu a Aurobindo si poprvé v životě začal zvykat na početné obecenstvo, girlandy květin a ceremonie, které v Indii patří k životu veřejné osobnosti. |
Na základě předchozích procesů všichni včetně Aurobinda očekávali, že bude odsouzen a uvězněn. Básník Rabíndranáth Thákur na něj složil oslavnou ódu – tak nějak na rozloučenou do vězení. Aurobindo se však nehodlal dát zavřít bez boje a nakonec byl obvinění nečekaně zbaven (pro nedostatek důkazů). Podstatnou měrou se o to přičinil jeho kolega Bipin Čandra Pal, který odmítl vypovídat a dal přednost šesti měsícům tvrdého vězení za „pohrdání soudem“, než aby Britům umožnil zlikvidovat Bande Mataram. Dobová anekdota říká, že když se Aurobindo po nečekaném osvobození sešel s přáteli, Rabíndranáth hrál překvapeného: „Cože? Vy jste nás takhle podvedl?“ Aurobindo mu to oplatil: „Však se brzy dočkáte!“ Jeho tušení nezklamalo – vláda byla rozhodnuta se s nimi vypořádat a bylo jen otázkou času, kdy znovu udeří. Palovo uvěznění donutilo Aurobinda převzít roli veřejného vůdce bengálských radikálů. Od té chvíle už nebylo pochyb o tom, kdo určuje politickou strategii v Bengálsku a řídí Bande Mataram. Události se valily závratným tempem – jednou z těch klíčových bylo rozštěpení Indického národního kongresu na sněmu v Súratu v prosinci 1907. Místo zvolili „umírnění“ v přesvědčení, že jim zajistí většinu v počtu delegátů. Povzbuzeni britskou vládou, se rozhodli prosadit změny ve stanovách, které by jim zaručovaly mocenský monopol na dlouhá léta dopředu. Zároveň chtěli prosadit loajalitu k britskému impériu jako povinnost každého člena kongresu. Něco takového bylo pro radikály nepřijatelné. „Umírnění“ návrhy svých rezolucí do poslední chvíle tajili, a tím radikály rozhořčili dvojnásobně: obsahem svých návrhů i jejich utajováním. Když se druhý den rokování pokusil předsedající Tilakovi zabránit ve vystoupení, třebaže ten svůj projev předem nahlásil, vypukla v rokovací síni bouře, která znamenala definitivní rozkol. Radikálové stáli před těžkým dilematem – Lál Ládžpat Ráj jim tlumočil hrozbu britské vlády, že pokud se nepodřídí, „rozdrtí je všemi prostředky“. Tilak se obával, že ještě nejsou natolik silní, aby takové represi odolali. Aurobindo byl toho názoru, že jsou silní, přinejmenším v Bengálsku a Maháráštře. A i kdyby ne, represe podle něj změní postoj lidí – definitivně je odvrátí od Britů a přitáhne jejich pozornost k ideálu nezávislosti. V krátkodobém horizontu dal vývoj událostí za pravdu Tilakovi: když bezprecedentní mocenský úder dopadl, smetl z politické scény všechny významnější radikální lídry, Tilaka a Aurobinda nevyjímaje, a paralyzoval radikální hnutí na celou dekádu. V dlouhodobém horizontu se však potvrdil Aurobindův odhad: veřejné mínění se obrátilo proti Britům, ti si svoji pozici udržovali jen výjimečným zákonodárstvím, jehož zavedení usnadnila první světová válka. Když po jejím skončení, v atmosféře celosvětového uvolnění britská vláda rozhodla, že výjimečné zákony musí v Indii pokračovat, rozpoutal se uragán veřejných protestů. Umírněným v této situaci bezprostředně hrozila ztráta kontroly nad Indickým národním kongresem, podařilo se jim však prosadit do jeho čela M. K. Gándhího, který byl v tomto období ještě britským loajalistou a hlavním cílem jeho veřejných kampaní bylo zlepšit sociální postavení chudých Indů. Během následující dekády si však také Gándhí postupně uvědomil, že Indie se nedokáže obrodit, jestliže se nevymaní zpod britského vlivu. Když Britové v roce 1927 ustanovili komisi, která měla pro Indii navrhnout ústavní reformy, ale nejmenovali do ní ani jediného Inda, dal Gándhí odhlasovat rezoluci, vyzývající k jejímu bojkotu. Následující rok požadavky zvýšil: jestliže Britové do roka neudělí Indii status dominia, vyhlásí celonárodní kampaň občanské neposlušnosti, jejímž cílem bude úplná nezávislost Indie. Britové jeho požadavky ignorovali, a tak Indický národní kongres 31. 12. 1929 schválil rezoluci o nezávislosti Indie. Navzdory tomu, že její praktické naplnění si vyžádalo ještě mnoho let, základní kámen budoucí nezávislé Indie byl položen.
Aurobindo s osvobozujícím rozsudkem v ruce – fotografie z titulní stránky Bande Mataram z 29. září 1907. I když byla nakonec první vlna hnutí za svobodu Indie mocensky potlačena, čtveřici jeho lídrů patří zásluha, že osobním příkladem a povzbuzováním vypěstovali v širokých masách vůli k odporu. Připravili tím základ, na kterém stavěli pozdější kampaně občanské neposlušnosti ve dvacátých a třicátých letech 20. století. |
[1] Advaita a další básně věnované vnitřním prožitkům jsou zahrnuty ve Šrí Aurobindo: Collected Poems (svazek 2 souborného díla). (>> zpět >>)
[2] Šrí Aurobindo: Dopisy o józe. Svazky 28—31 souborného díla, volně dostupného na webové stránce https://www.sriaurobindoashram.org/sriaurobindo/writings.php. (>> zpět >>)
[3] Šrí Aurobindo: The Philosophy of the Upanishads (součást svazku 18 souborného díla) (>> zpět >>)
[4] Šrí Aurobindo: Bande Mataram (politické články a úvodníky z let 1906—1908, svazky 6—7 souborného díla). (>> zpět >>)